Jak jsme byli všichni smutní

      Dneska už o tom můžu psát, protože to nejhorší už je snad za námi. Velmi vážně nám onemocněla naše německá ovčačka Vendulka  a my jsme byli všichni moc a moc smutní.

      Jedno odpoledne koncem srpna z ničeho nic začala Venda kulhat a nemohla chodit. Okamžitě jí vzali páníčkové k panu doktorovi. Po prohlídce bylo jasné, že jí bolí záda, vypadalo to na vyhřezlou plotýnku. Dostala nějaké léky, naordinovaný absolutní klid a jela domů. Jenže za dva dny už se na nohy ta naše chuděra nepostavila vůbec. Páníček jí několikrát denně nosil na trávu, aby se vyvenčila a trošku ohřála na sluníčku. Pořád jí měřil teplotku, dával léky, ale její stav se spíš zhoršoval, než lepšil. A nejhorší bylo, že se ochrnutí zadních nohou přeneslo i na nohy přední. Na tuto změnu naštěstí okamžitě zareagoval náš pan doktor přes pejsky a naordinoval Vendulce antibiotika i přes skutečnost, že neměla teploty. Co kdyby to přeci jen byla borelioza od nějakého hnusného klíštěte. Všichni pejskové u nás doma nosíme obojky proti tomuto nebezpečnému stvoření, klíštata u nás páníčkoví nenašli, ale jeden nikdy neví. A na prázdninách jsme byli v oblasti, kde je velký výskyt nakažených klíšťat.

     Chudák Vendulka vypadala čím dál hůř, jedinou nadějí pro páničky bylo, že měla chuť k jídlu. Jinak jakoby jí ubývalo sil. Panička pořád plakala, musel jsem jí každou chvíli otírat jazýčkem slzičky a taky jí trošku tlapkou pohladit po tváři. Jsem přeci chlap a musel jsem se o svou paničku postarat. A světe div se, po třech dnech braní antibiotik jsme zaznamenali malilinké zlepšení Vendy. Každý den jsme pak zjišťovali, jaký pokrok udělala. Že víc zvedla hlavičku, že se v boudě přesunula na jiné místo, že se převalila na druhý bok, že už nepadá při venčení a že si na chvilku sedne., že má trošku veselejší výraz v očích. Ale pořád sama nedokázala vstát a jít, nedokázala ani pohnout ocasem. Po týdnu léčby antibiotiky se na ní přijel pan doktor podívat, páníček držel Vendu pod bříškem a vyvedl jí z kotce. Dokonce měla z pana doktora radost, nechala se pohladit a pak se stal zázrak. Venďa se otočila a těch pár kroků ušla do boudy SAMA. Po 14 dnech, kdy nestála na vlastních nohách, snad chtěla doktorovi ukázat, že to zvládne. Panička tam stála s otevřenou pusou dokořán a zase jí tekly slzičky, ale tentokrát štěstím, že se snad všechno v dobré obrací. A taky že jo. Naše Venda je velikánská bojovnice a každý den to bylo lepší a lepší. Nabírala síly, prodlužovala procházky po zahradě a odpočívala na sluníčku. Ještě, že letos nám příroda nadělila krásné babí léto. Dneska už Venda konečně nevypadá jako po mozkové mrtvici, už je veselá, tuhle už vyhnala od plotu i souseda, ale ještě to bude chvilku trvat, než bude ve formě úplně. Stále bere léky, ty má na dlouho. Ale my jsme všichni šťastní, že to takhle dopadlo a panička nám slíbila, že nás nechá všechny na jaře proti této ošklivé chorobě naočkovat.

     Prosím všechny páníčky všech pejsků, aby dávali velikánský pozor na zdravotní stav svých miláčků a nepodcenili žádné jejich potíže,borelioza je velmi zákeřná choroba. Protože úplně to nejhorší ze všeho je, dívat se do nemocných psích očí, které jen říkají, je mi zle.

     A taky děkuji našemu panu doktorovi a kamarádovi MVDr. Rolandovi Šebestovi za vzornou péči o nás a hlavně o naší Vendulku. Protože nebýt jeho, už bych doma neměl moji nejmilejší kamarádku.

                                                                                                                        Váš Kim